U východních Slovanů má chov koní dlouholetou a bohatou tradici. Některé slovanské národy žily kočovně a jejich obydlím se staly vozy. Muži byli vynikající jezdci a většinu života trávili v sedle koně. Koně, které chovali ve stádech, se stali i zdrojem masa a z mléka klisen se vyráběl kumys. Chutnost kumysu a jeho nesporné léčivé účinky lidé znali již počátkem středověku.
Důležitost koní pro život Slovanů vyplývá i z nálezů hrobů. Zámožní muži byli pochováni s osobními koňmi i s částí své družiny a s jednou z žen.
Určité zmínky o chovu koní v našich zemích se objevují již při jejich osídlování Slovany v 6.století. Tehdy však nebyli koně využíváni ve vojenství, neboť slovanští bojovníci, kteří přišli na naše území, byli pěšáci. Nebyli bojovníky útočnými, ale spíše obrannými. Avšak již v 7. a 8. století, tedy v hradištní době, kdy území pozdějšího českého státu bylo protkáno řadou opevněných osad - hradišť, nabýval i chov koní na významu. Kůň se stal důležitým dopravním a tažným zvířetem.
Významnou křižovatkou karavanních cest se stala Praha. Po založení Hradu kolem roku 850 pod ním vzniklo velké tržiště. A pro jeho zásobování rozličným zbožím bylo zapotřebí právě koní.
Koně se stávali stále více důležitými v hospodářském vývoji země. Jejich chov se stále rozšiřoval a v 9. století se hojně vyváželi.
Na zvláštním významu nabývali koně v lovectví, které patřilo k nejoblíbenějším zábavám šlechty. Pořádané hony a štvanice byly zároveň i přípravou jezdců a koní k bojovým účelům. Nároky na výkonnost koní a jejich přiježděnost v těchto lovech byly mimořádné.
Na postupném hospodářském rozmachu se podílel i chov koní zajišťujících dopravu. Počet karavanních cest přes naše území se neustále zvyšoval, a to vše podmiňovalo výměnu kulturních poznatků i materiální růst. Nejfrekventovanější byl pohyb na cestě spojující Prahu s Bavorskem. Tento obchodní styk se přirozeně promítl v chovu koní, kteří dopravu zajišťovali. Rozšiřování poselských a obchodních cest vyžadovalo také bezpečnost cestování, zajištěnou ozbrojeným doprovodem jezdců a strážemi na koních, zvláště na nebezpečných úsecích těchto cest. Zvýšený obchodní ruch se promítl i ve vývozu koní. V menším rozsahu se koně též dováželi. Zvláště koně těžšího typu pro potřeby rytířské jízdy, jejíž význam se postupně zvyšoval.
Koně chovaní v těchto stoletích v našich zemích byli jak typu mongolského, tak typu koní tarpanovitých, nordických rozšiřovat se začal i chov koní západních, jejichž omezený dovoz byl zaznamenán již v době Sámovy říše v 7. století.
Výška koní v kohoutku se pohybovala v rozmezí 120 - 150 cm. Největší počet dosahoval výšky 138 cm. Koně byli zařazováni do výcviku ve věku 4 popř. 5 let. Koně přepravovali v tahu jen malé náklady, neboť postroj byl velmi jednoduchý a cesty byly většinou ve špatném stavu. Koni byl totiž na krk navlečen měkký koženný pás, který byl upevněn na určitou formu obřišníku. Do vozu byli přiřazeni jen koně u oje. I když vynález chomoutu se datuje do prvních století středověku, bylo jeho užití zavadeno v našich zemích až teprve ve 12. století. Ke zvyšování zemědělské výroby přispělo i využívání záhorového pluhu, umožňujícího hlubší orbu. V té době se rozšířilo též podkovářství. Avšak význam koní v zemědělství byl všeobecně malý, a to jak u nás, tak v ostatních zemích.
V době začínajícího rytířství a změnou funkčního využití koní ve vojsku se postupně měnily požadavky na typ koní. Hlavně se zvyšovaly nároky na jejich mohutnost. Tím se začala uplatňovat různá plemena koní západního typu. Stěhováním národů došlo též k velmi významnému křížení, a to koní patřících do mongolské plemenné skupiny s koňmi východními nebo západními.
Ve středověku byly koně pro potřebu válečnou, turnajovou, ceremoniální a dopravní a dělili se na tyto typy: válečný (bojový, bitevní) oř, parádní kůň pro ceremoniální účely, klepper (kůň pracovní) a dále pak soumar (tím mohl být i klepper). Kromě těchto typů koní to byli ještě koně jednostranné výkonnosti, a to tažní, avšak i tito koně, pokud působili v zemědělství, museli být v případě potřeby použitelní pod sedlo. Podle určitého plemenářského zákona z 11. století tvořilo chovné stádo 12 klisen a 1 plemenný hřebec, to byl základ pro dodržování plemenářských opatření.
K chovu koní se zřizovaly četné hřebčíny, většinou poblíž hradních sídel. Dobře organizované hřebčíny řádu německých rytířů byly již centrálně řízeny, takže dosahovaly velmi dobrých chovatelských výsledků. Mimořádná pozornost byla věnována výběru plemeníků. Tyto hřebčíny byly rozsáhlé, s počtem 50 - 200 klisen. zajímavé je, že chovem koní se zabývaly i kláštery. Zřizování církevních hřebčínů přiřazených do klášterů vyplývalo z jejich potřeb, motivovaných obranyschopností, potřebou koní v dopravě a v zemědělství. Kláštery totiž obdělávaly rozsáhlé plochy zemědělské půdy. I při velkém počtu hřebčínů však zůstával chov koní stále rozdrobený.
Užitkový typ koní byl motivován i jejich využitím v lovectví. Ať to byly hony nebo štvanice, byli v nich koně nezbytní. K honům se vybírali jen koně s vysokým stupněm výcviku, rychlí a konstitučně tvrdí. Honů a štvanic se zůčastňovaly i ženy. Jezdily zpočátku ve stejném sedu jako muži, boční sed se začal používat nejdříve u dam vysokých společenských kruhů, a to až ve 14. a 15. století (i když dámské sedlo bylo známo již mohem dříve a pak upadlo v zapomění). Do Anglie zavedla tento sed královna Anna, dcera Karla IV. a Elišky Pomořanské. Zlepšení sedla konstrukcí opěrky ve tvaru U pro pravou nohu se připisuje Kateřině Medicejské (1519 - 1589), ženě francouzského panovníka Jindřicha II. V takovémto sedu nahrazovala jezdkyně pobídky udělované pravou holení bičíkem. Ovládání koně v dámských sedlech bylo mnohem náročnější, přesto však jezdkyně v takovém sedu dosahovaly znamenitých jezdeckých výkonů.
Vzhledem k nárokům na výkonnost koní byl jejich výcvik mimořádně náročný. Výcvikové pomůcky byly převážně silové, i to však potvrzuje vysokou adaptabilitu tehdy chovaných koní, kteří i při své velké hmotnosti vynikali dobrou mechanikou pohybu a jezditelností. Ke zlepšení jezditelnosti byly chladnokrevné klisny i kříženy, a to hřebci orientálními. Udržení hmotnosti bylo však rozhodující.
Další typ koně byl specifikován pro vojenskou potřebu a pro turnaje. Právě turnaje byly prostředkem ke zvyšování výkonnosti a udržení bojové pohotovosti rytířských jízd. Používali se jen hřebci, ojediněle snad valaši. Těmto koním se říkalo koně váleční nebo bojoví. Byli to koně mohutní, na pochodech však rytíři jezdili na koních lehčích, pohyblivých. Poněvadž denní pochody byly dlouhé, záleželo velmi na vlastnostech koně, z nichž velmi důležitá byla elastičnost chodu. Tu měli právě mimochodníci, kteří byli tehdy velmi ceněni. Koně s takovými vlastnostmi byli vybíráni i jako koně služební, a to pro podstatně příjemnější jízdu úředníků, kteří vykonávali inspekční cesty přirozeně na koních.
K nesení nákladů se používali ve většině evropských států koně, na jihu osli, muli a mezci. Nosní koně museli být klidní, pokud možno menší, avšak kompaktní, s širším hřbetem a dobrými, zdravými končetinami.
Pro využití v chovu se vybírali hřebci, kteří svou výkonnost prokázali např. v turnajích a ve válečných akcích. Výběr plemeníků byl záležitostí majitele chovu. U klisen se pravděpodobně výkonnost nepřověřovala vůbec - tato zásada trvala až do 19. století.
Ve šlechtění koní docházelo v různých oblastech postupně k vývoji místních rázů, které formovaly přírodní podmínky, takže i při importu nakoupených jedinců cizích plemen do odlišných podmínek v nich dokázelo po několika generacích k tvarové i typové proměnlivosti. K tomu však přispívaly i snahy po křížení, ke kterému bylo vždy k dispozici dost koní ukořistěných při válečných taženích cizích vojsk.
Jak velká poptávka byla po těžkých koních, můžeme nejlépe posoudit z cenové relace koní lehkých a těžkých plemen, která dosahovala poměru 1:8. Za těžkého chladnokrevného hřebce se například platil obnost 50 marek stříbra, což byla cena zemědělské usedlosti. Hmotnost koně byla stále více zdůrazňována i proto, že při bojové technice bylo rozhodující, aby jízda prorazila formace nepřítele a jeho vojsko rozřízla na dvě části. Síla útoku a úspěchu tedy spočívala ve velikosti a mohutnosti koní. Po prolomení silou se boj meníl v souboje jednotlivých dvojic a v nich nabývaly na značném významu přiježděnost koně, jeho charakter, rychlost a prakticky konstituční komplexe. Při těchto bojových akcích absolvovali koně vlastně všechny druhy chodů a figur, proslulých později ve vysoké španělské škole.
Rytířské turnaje byly tehdy velmi významnými výkonnostními zkouškami a pro zvelebování chovu ve středověku měly značný význam. Rytíři za svou bojovou zdatnost sklízeli společenské úspěchy a získávali hodnotné ceny. Kvalitativní vlastnosti jejich koní musely být vynikající. Jejich výkonnost v těchto soubojích je pro nás dnes nepředstavitelná. Ještě v druhé polovině 16. století se v dochované dokumentaci oceňuje neobyčejná pohyblivost mohutných rytířských koní, jejich obrovská síla a ojedinělá výkonnost, a to jak rychlostní, tak vytrvalostní, který byla zkoušena na vzdálenost 12400 m. Avšak kromě těchto vlastností rytířské koně měli neobyčejné vlohy ke skákání. V těchto záznamech se uvádí, že "mnoho koní 10 až 12 skoků absolvovalo po sobě a tak vysokých, že to bylo k neuvěření".
Turnaje byly pořádány v celé Evropě. Nejproslulejší byly však v německých státech a v kultivovanější formě ve Francii, v Itálii a ve Španělsku. V našich zemích zavedl turnaje v plném rozsahu podle německého vzoru král Václav I. Značně je podporoval Přemysl Otakar II. Obdobně za jeho syna Václava II. byly pořádány velké turnaje s více než tisíci účastníky. Zvlášť velký turnaj byl pořádán při jeho korunovaci.
Za vlády Jana Lucemburského rytířské zábavy v našich zemích triumfovaly. Jan Lucemburský chtěl povznést rytířský život v Čechách a hodlal v Praze vybudovat velké kolbiště k pořádání největších turnajů v Evropě. Král Jan Lucemburský je považován za předního rytíře tehdejší doby. Jeden z jím pořádaných turnajů však pro něj skončil neslavně: V roce 1321 uspořádal velkolepý turnaj pro zahraniční i domácí šlechtu na dnešním Staroměstském náměstí. Král se jej zúčastnil ve zvlášť nákladném brnění. I když byl velice zkušeným turnajovým zápasníkem, spadl na turnaji z koně a by koňmi tak pošlapán a pokopán, že jej těžce zraněného odnesli z kolbiště.
Staletá sláva turnajů koncem středověku však pomalu uhasínala. Vývoj lidské splečnosti posouvá do výrazného popředí vlna renesance a probouzí lidstvo ze středověké letargie. I kůň se objevuje v nové funkci...
V nastávajícím novověku dochází k urychlenému rozvoji palných zbraní. Tato skutečnost výrazně změnila techniku válek a strukturu vojsk. Rytířská jízda tak pozbyla na významu a nová kavalérie se stala pohyblivější. Způsob boje vyžadoval u koní jejich vysokou výkonnost a pohotovost v reakcích na pomůcky jezdce v individuálních soubojích. Těmto požadavkům velmi vyhovovali koně španělští, a to svou adaptabilitou a schopností vrcholných výkonů. Vynikali však i exteriérem pro zvyšující se nároky při ceremoniálním využití. Chov španělských koní tedy pronikl i do našich zemí. Intenzívní vývoz koní ze Španělska byl zvláště do Itálie a do všech zemí západní Evropy. A tak i v krvi dnes proslulých německých plemen, který se proslavila v současné době ve sportu, koluje krev těchto španělských předků. Je přirozené, že chov těchto importovaných španělských koní v jednotlivých zemích splýval s chovem domácích plemen a postupně se tak měnil jejich typ. Španělské předky mají i četná plemena chovaná na americkém kontinentu, neboť španělským kolonizátorům mnozí koně utekli a na rozsáhlých prériích či pampách se rozmnožili v obrovská stáda. Byli to tedy koně zdivočelí, nikoliv divocí.
Z velkého množství hřebčínů zřízených k chovu španělských koní ve světě se do dnešní doby, mimo oblast Iberského poloostrova, zachovaly dva, a to náš hřebčín v Kladrubech nad Labem (1579) a o rok mladší hřebčín v Lipici (1580). Dlouho přetrvával proslulý dánský hřebčín ve Frederiksborgu (1563). Do našich zemí však byli španělští koně dováženi již před zřízením kladrubského hřebčína. Jejich dovoz podporoval zvláště arcivévoda Maxmilián II. Jemu se nesprávně připisuje založení kladrubského hřebčína v roce 1562 - tehdy začal dovoz španělských koní do zemí rakouského císařství. Jejich chov se u nás rychle rozšiřoval, zvláště v sídlech vysoké šlechty.
Poněvadž se požadavky na výkonnost stále zvyšovaly a jezdecké umění se stávalo v tehdy vládnoucí společenské třídě nutností, vznikaly samostatné jezdecké školy, z nichž četné se světově proslavily. Ty měly však v dané době prvky bojové a teprve později zde vznikly základy drezúry. Ta se do dnešní doby předvádí ve španělské jezdecké škole ve Vídni, v které jsou používáni lipicáni, potomci slavných španělských koní.
V nastávajícím novověku se začala postupně věnovat určitá pozornost i tzv. zemskému chovu, a tím se z dřívější pestré krevní struktury začaly vytvářet domácí rázy. Zvláště ve východních Čechách, kde převládal teplokrevný kůň, to byli proslulí hospodářští koně chrudimští a v jižních Čechách zase tažní koně netoličtí. Ti měli větší podíl krve koní západního typu, jak můžeme posoudit i z typů "husitských koní". Krev západních koní, specificky norických, sem byla importována "solnou vltavskou stezkou".
Po třicetiletých válkách však nastal úpadek zemského chovu koní, jak o tom svědčí spis Jana Viléma ze Štubenberka z roku 1662. V té době si někteří chovatelé již začínají uvědomovat význam biologické hodnoty domácích plemen a prostředí, neboť poznávají, že největších úspěchů dosahují ty chovy, které stavějí právě na domácím chovném materiálu. Tento poznatek se začal uplatňovat i v ostatních zemích. A tak např. na úspěchu norického chovu se značně podílela arcibiskupská solnohradská správa, neboť různými nařízeními a opatřeními vydávanými již od roku 1560 a zařízením vlastního hřebčína Ries (1576) položila základy k proslavenému chovu, který měl význam i pro chov koní v našich zemích.
Značné škody utrpěl náš chov v třicetileté válce, v které se značná část válečných akcí odehrávala právě v českých zemích.
V 17. a 18. století se velmi uplatnili těžší koně italsko-španělského původu - koně starokladrubští, kteří nabyli velké obliby jako reprezentační karosiéři v tahu těžkých kočárů a byli vyhledáváni pro potřeby ceremoniálu. U koní pro ceremoniál byly současně vznášeny požadavky na jejich zbarvení, a tak vznikaly chovy s kuriózním zbarvením. Oblíbeni byli např. koně hermelíni (skvrnití bělouši), kteří se do střední Evropy dováželi ze Španěl.
Zatímco hřebčíny šlechty měly velmi dobrou úroveň, zemský chov byl stále v převážném útlumu. Proto četná chovatelská opatření z tereziánské doby směřovala právě k zlepšování zemského chovu, který byl producentem koní pro vojenské účely, a to bylo právě hlavním posláním.
Koně se přirozeně používali i v poštovnictví. Začátek moderní pošty spadá do XVI. století zavedením pravidelných spojů Vídeň - Brusel.
V 18. století se však začala měnit struktura plemen koní, tak jak ji vyžadoval rozvíjející se průmysl v manufakturách. Rozhodující se stala rychlost v dopravě a výcužití tažné síly. Španělští koně tedy postupně ztráceli na významu a prosazovali se koně anglických plemen.
K podpoře chovu koní nařídil r. 1736 císař Karel VI. určité opatření, aby se tak zlepšila neutěšená situace v produkci koní, zaviněná dlouhými válkami. Proto císař zakázal vývoz koní a zemským stavům nařídil věnovat větší péči rozvoji chovu a využívat dobré hřebce a klisny k plemenitbě. Další pokrok v chovu koní byl zaznamenán za vlády Marie Terezie, která rovněž jako její otec Karel VI. zajišťovala potřebu koní pro vojsko různými opatřeními. Byly to předpisy z roku 1755 o dosažení remontů, z roku 1756 o zlepšení chovu koní, z roku 1763 patent k zavedení jednotného vedení chovu koní. Říše byla rozdělena na menší chovatelské oblasti, byl nařízen soupis hřebců, kteří měli výšku v kohoutku nejméně 16 pěstí (168 cm) a byli bez dědičných vad. Klisny vybrané do chovu byly označeny ožehy a rovněž tak uznaná hříbata do věku 3 let (zneužití ožehů bylo velmi trestné). V následujícím roce 1764 vydala císařovna další nařízení o zřizování erárních hřebčinců, o bezplatném zapouštění klisen, o volném prodeji koní atd.
K podpoře domácího chovu byly zvýšeny ceny remont, a tím byl snížen jejich dovoz z Holštýnska. Rovněž Josef II. pokračoval ve zvelebovacích akcích. Opatřením z roku 1780 zlepšil chov koní a jeho organizaci, zřizoval zemské hřebčince, vydal nařízení o připouštění hřebců, zřídil zvěrolékařskou školu, vypisoval chovatelské prémie, podporoval vydávání odborných hippologických publikací atd. Značným pokrokem bylo zřízení státních hřebčích stanic s bezplatným připouštěním. Dekretem ze 17. ledna 1782 "bylo dáno poučení" o podmínkách pro uznání plemeníků a způsobilosti klisen k připouštění Cirkulářem z 27. května 1795 bylo určeno označování výžehů pro registraci plemeníků.
Avšak i přes tato opatření se zdecimovaný chov po sedmileté válce (1763) jen pomalu rozvíjel.
Představy o rozmístění plemenných hřebců na různé velkostatky za předpokladu, že by je též zakoupily, se nesplnily, a tak pokynů vojenské rady byli na rozhraní 18. a 19. století vykupováni vhodní plemenní hřebci a přidělováni na hřebčí císařské stanice, umístěné v sídlech vojenských pluků v Pardubicích, Chlumci nad Cidlinou, Poděbradech a Brandýse nad Labem. Z nich byly později zřízeny samostatné hřebčince. Rovněž narůstal počet hřebčích stanic a na zlomu obou století jich bylo již 136 s celkovým počtem 549 plemeníků. Na významu nabyly svody klisen, jejich oceňování a chovatelské prémie.
Koncem 18. století se v Evropě neustále zvyšovala poptávka po koních, a to i k tažným účelům (v dopravě, v průmyslu, v přístavech, v dolech atd.), a tak vznikla četná plemena, plemenné rázy atd. Rovněž požadavky vojenské správy přispívaly k rozšíření chovu koní. K jeho zvelebení byla proto provedena řada plemenářských opatření, byly zakládány četné, převážně vojenské hřebčince apod. Avšak význam koně v zemědělství byl neustále druhořadý. Zemědělští koně byli převážně menší, nedostatečně vyvinutí, což vyplývalo z přežívající úrovně zeměděství za feudálního systému. Pouze v přímořských oblastech s dostatkem pastvin byl vývin zemědělských koní uspokojivý. A tak mělo-li zemědělství stačit rozvíjejícímu se průmyslu, bylo nutné zvyšovat i v zemědělství produktivitu práce. Ta byla do značné míry podmiňována výkonnou tažnou silou, kterou byl právě kůň. A tak již v první polovině 19. století nastává značný rozmach jeho chovu. Ke zlepšení přispělo organizování plemenitby, zavedení plemenných knih, pořádání výstav aj. Poněvadž úroveň chovu koní zvyšovala intenzitu hospodaření a produktivitu práce, vydobyl si i hospodářský kůň přednostní postavení mezi domácími zvířaty.
Využití koní ve vojsku kulminovalo koncem 19. století, zatímco po první světové válce se význam hiposložek snížil na minimum. Stojí však za zmínku, že ještě v první světové válce bylo využito 1,5 miliónu koní, z nichž bylo usmrceno 60%. Poslední velká jezdecká bitva byla svedena v první světové válce v roce 1915.
V roce 1872 bylo vyhověno požadavkům zemědělců na větší rámec koní. Počínaje rokem 1869 - vytvořením dualismu - dodávaly hřebce do českých zemí hřebčíny v Radovci a v Piberu. Avšak ani tyto hřebčíny nesplnily požadavky zemědělství na hřebce většího rámce a mohutnosti. Ve snaze o zesílení plemeníků se začal počet orientálních plemeníků a rovněž tak příliš lehkých ušlechtilých anglických polokrevníků snižovat. V důsledku těchto opatření byli dováženi anglonormani z Francie a na významu začal nabývat chov chladnokrevníků. K udržení typů koní koní bylo vytvořeno 5 chovných oblastí: I - oblast norická, II - oblast těžkého pracovního koně, III - oblast středního tažného i jezdeckého koně, IV - oblast lehčího typu koně (rovněž vícestranného užitkového typu) a V - oblast pro chov lehkého koně. Čechy byly rozděleny do oblastí II. a III. typu, Morava a Slezsko byly zařazeny do III. oblasti.
V roce 1914 bylo na připouštěcích stanicích takovéto složení hřebců: 22 anglických plnokrevníků, 118 anglických polokrevníků, 44 norfolků, 6 hannoverských, 220 oldenburských, 37 východofríských, 27 anglonormanů, 19 noniů, 2 klusáci, 74 orientálních polokrevníků, 2 kladrubští a 2 lipicáni. Dále pak 429 belgiků a 138 noriků. Poměr teplokrevných a chladnokrevných hřebců byl 573 : 567 a ukazoval na dosažení určité rovnováhy. Tato proměnlivost plemenné struktury ukazuje na výrazné vlivy vyvíjejícího se zemědělství, v kterém se zvyšovaly nároky na tažnou sílu. To vše se promítalo zvyšováním počtu chovaných chladnokrevníků. Jejich rozšiřování se bránili chovatelé teplokrevných koní zmohutňování jejich chovu oldenburskými importy.
Značným pokrokem bylo zřizování chovatelských svazů, které spolupracovaly se státními hřebčinci při prosazování chovných záměrů. Velmi pozitivní úlohu sehrály tyto chovatelské svazy i při zjišťování testace hřebců, tedy hodnocení jejich výkonnosti. Právě výkonnostní zkoušky hřebců byly významným kvalitativním pokrokem při zlepšování výkonnostího potenciálu chovaných koní. Tyto výkonnostní zkoušky byly zpočátku velmi jednoduché a byly zaměřeny hlavně na hodnocení tažné síly. Teprve postupně se počet hodnocených vlastností zvyšoval. Zkušební systémy se tak zdokonalovaly. Všechna tato opatření směřovala tedy jednoznačně k systematickému zvyšování kvality koní.
Význam koní byl po tisíciletí prioritní a jejich součinnost s člověkem byla tak úzká, že to byl právě kůň, který si vytvořil zcela výjimečné postavení mezi hospodářskými zvířaty. Úroveň chovu byla tedy vždy pýchou chovatele.
| Vaše reakce k článku |