Již od malička se přiznával ke svému jménu. "Je ohnivý jako Paganíni" - smáli se ošetřovatelé. Ale jemu to v jeho bezprostředním dovádění bylo jedno.
No, dětství skončilo velmi rychle. Začala práce. Byl překrásný, vůdce stáda, pyšný, hrdý, tvrdohlavý...
Nechtěl se nechat zlomit, pokořit. I nadále byl věrný svému jménu, ale to už se nikdo nesmál. Podvoloval se pomalu. Pod bičem a křikem. O to to bylo více ponižující. Jediný, kdo ho dokázal jezdit, byl Karel. Nesouhlasila jsem s jeho metadami a prosila jsem trenéra, aby mi dovolil něco s ním vyzkoušet.
Chodila jsem do stáje mezi prvními a odcházela jsem poslední, jen abych trenéra přesvědčila, že to s Nikolem myslím vážně. Hovořila jsem s ním, trávila jsem v jeho boxu co nejvíce chvil. Niko byl milý a postupně ztrácel plachost a ostražitost, kterou si vypěstoval u Karla. Trenér mě sice upozorňoval na to, že Niko je mimořádně komplikovaná "duše", ale já jsem ho neposlouchala. Zdálo se mi, že ty velké, sametové oči říkají něco jiného.
Za chvíli měl začít trénink, tak jsem si od trenéra vyprosila, aby se "nám" trochu věnoval. Když jsem se sedlem přes ruku procházela stájí, až jsem "rostla", když mi děcka říkaly: "Jdeš s Nikolem? Ty si teda troufáš!" Když jsem zapínala přezky na podbřišníku, prsty se mi chvěly vzrušením. Vyvedla jsem Nikola ven. Karel pohrdavě zavolal: "Teď se pobavíme při ródeu" a ostatní se jeho vtipu smáli. Vyskočila jsem do sedla. Nic.
Trenér se z toho částečného úspěchu radoval. "Krokem kolem jízdárny!" Nesla jsem se jako husar. Strnulost ze mě opadla, cítila jsem se výborně. "Naklusej!" Pravidelný rytmus, který do písku jízdárny vydupávaly Nikovy nohy, mi zněl jako nejsladší hudba. "Výborně, prodluž klus!" - zavolal trenér. Automaticky jsem chtěla vyhovět povelu, když to najednou přišlo. Z klidné hodiny se najednou stalo rozbouřené moře. Nikolo se musel zbláznit. Vyváděl jako šílený. Chvíli stál na zadních, chvíli na předních, najednou nám byla jízdárna malá. Mohutným skokem překonal ohradu a cválal směrem k pastvinám. S velikou námahou jsem se držela v sedle, ale najednou mě síly opustily a už jsem se velikou rychlostí přibližovala k zemi...
Zvedla jsem hlavu. Nikolo právě dělal úžasnou otočku, zpomaloval cval a lehkým klusem se vracel ke mně. Zbavený břemene vypadal úchvatně, při ladných pohybech mu hrály všechny svaly, na slunci se mu tmavá srst leskla a hrála až do ocelovomodra. Bezstarostně potřásal hlavou. Pomalu se přibližoval a zůstal stát asi tři metry ode mě. Zvědavě se na mě díval, občas mrknul (anebo se mi to jenom zdálo?), čekal, co udělám.
Byla jsem naštvaná, zase mi dokázal svoji převahu, ale bolest v noze byla tak silná, že jsem se zmohla jen na: "Niko, Niko, pojď sem, no tak, neboj...!" Sklonil hlavu a pomalu se blížil. Když už byl docela u mě, chytila jsem otěže a snažila jsem se vstát. Pocítila jsem však takovou strašnou bolest, že jsem klekla zpět na zem a rozplakala jsem se. "Co jsi mi to udělal!? Proč!? To se snad nikdy nespřátelíme?!" Jako kdyby si uvědomil, že přestřelil, začal mi svým sametovým pyskem sušit slzy. Potom najednou zvedl hlavu a začal kolem mě kroužit v kruhu, který se stále zvětšoval a zvětšoval...
...Po nějaké době jsem se na jízdárnu vrátila. "Nechceš se podívat na Nikolu, čeká na tebe." "Ne, už ho nechci ani vidět, můžete ho nechat Karlovi, má sice tvrdé metody, ale dosáhne toho, co chce, řekla jsem odhodlaně. "A nechceš se s ním ani rozloučit?" dotíral trenér. "Naco?" Všechny moje pokusy spřátelit se s ním ztroskotaly, udělal mi ostudu. Děti na mě pokřikují, že se ani na koni neudržím. "No dobře, jak chceš" - řekl trenér vážně a dal se na odchod. Najednou se z Nikolova boxu ozvalo hlasité zaržání. Trenér zůstal stát a říká: "Vidíš, on se loučí se tebou."
Jenomže, jako kdyby do mě střelilo, rozběhla jsem se k boxům. Nikolo stál klidně, mrkal na mě svýma veselýma očima. Hladila jsem ho, mluvila s ním a on mě zase očichával a "ochutnával". Když mě nesl do terénu, podívala jsem se na trenéra a zavolala jsem: "Neloučil se, on mě vítal!"