Kořeny tohoto plemene jsou shodné s oldenburským koněm. Základem jsou fríští vraníci křížení s andaluskými a orientálními koňmi. Plemeno vzniklo v oblasti na západ od Vezery, ještě na německém území. Fríští předkové východofríse byli byli tažní koně mohutné postavy, s bohatou hřívou, ohonem a rousy, které téměř překrývaly černé kopyto. Tito vraníci se křížili s hannoverskými koňmi a tak vznikl těžký karosiér, který se už od roku 1715 podroboval úředním zkouškám. Od roku 1814 bylo zavedeno ústřední posuzování hřebců a od roku 1859 i klisen. V 19. století došlo k význačnému přílivu krve plnokrevníků, anglonormanů a hannoverských koní. Po roce 1945 se v chovu uplatnili i arabi z Polska, Marbachu a Bábolny. Po roce 1960 se chovatelé soustředili na přeměnu korosiéra v jezdeckého koně a kromě předchozích plemen použili i trakéna. Východofríské plemeno se chová i v Čechách a to dlouhou dobu. Hřebec Ardo byl modelem koně sv. Václava na pomníku v Praze. Tvůrce pomníku J.V.Myslebek pracoval na jezdecké soše čtyři roky (1900 - 1904) a vytvořil dílo vysoce umělecké, technicky unikátní a hipologicky dokonalé. Ardo II, východofrís staršího typu, je zachycen v umírněném pohybu. Vyváženost sochy, anatomicky dokonale propracované detaily a výraz koně z ní činí jeden z nejdokonalejších koňských portrétů.
Plemeno se chová ve dvou typech. Původní všestranný, méně ušlechtilý typ měří přes 170 cm, jezdecký kůň nemá být vyšší než 160 cm. První typ se vyskytuje hlavně jako vraník nebo hnědák, ryzáci a bělouši jsou vzácní. Moderní typ zastupují hlavně ryzáci. Východofrís se značně podobá oldenburskému koni, je však živější, úhlednější a o hodně lehčí. Chody jsou velmi kvalitní.
Východofrís má příjemnou a přátelskou povahu, je učenlivý a ochotný.
Starší typ je všestranný pracovní kůň, který se pro svou učenlivost používal i v cirkusech. Lehčí typ je jezdecký, vhodný pro drezuru i parkur. Je méně rozšířen než kůň oldenburský, a to pouze v Evropě.
| Vaše reakce k článku |