Horses-Online.cz

Brumby

Zdroje informací:

Úvodem...

V Austrálii - zemi s nedotčenou, nespoutanou přírodou mohou přežít jen ti nejsilnější a nejodolnější. Toto platí pro lidi i zvířata, ale především pro koně. Týká se to i divokých koní "brumbies", žijících v počtu 300 - 400 tisíc kusů v srdci Austrálie spolu s přibližně stejným počtem oslů...

Vysvětlení názvu:

Místní jméno australského zdivočelého koně je sporné. Někteří autoři se domnívají, že je odvozeno ze jména chovatele koní Jamese Brumbyho, jiní soudí, že je to zdeformovaný výraz z jazyka qeenslandských kmenů barumby = divoký. Ovšem v Qeenslandu existuje také potomek Baramba, takže někteří autoři odvozují jméno divokého koně odtud. To všechno dohromady je sporné, protože domácí koně se do Austrálie dostali více než před dvěma stoletími, a to do jižní Austrálie (stát Nový Jižní Wales). Zdivočelí koně se v Austrálii ve větší míře objevili teprve v polovině 19. století převážně zase v Jižní a Západní Austrálii. Byli to totiž většinou koně, kteří utekli prospektorům, hledajícím zlato, nebo místním farmářům. Původně bylo těchto divokých koní málo a nejmenovali se vlastně nijak. Kdy se výraz brumby objevil nevíme, ale běžně se začal používat teprve po II. světové válce, kdy začalo ztracených a opuštěných koní přibývat, byli považováni za škodnou a stříleli se z džípů, letadel a vrtulníků.

Původ a historie:

Původ brumbyho je velmi složitý. Do Austrálie byli dováženi koně rozmanitého původu. Značnou část tvořili poníci z Indonésie, především timoři, jezdečtí koně se dováželi převážně z Jižní Afriky, ale kromě toho se dovážela různá plemena i z Anglie a to jak jezdecká, tak pracovní a později i rozmanitá plemena evropská i asijská. Nesporně má určitý zlomek brumbyů krev walera, původního pracovního koně australských chovatelů ovcí, který dosahoval vynikajících kvalit. Pokud však mezi předky brumbyů byli někteří vynikající koně, jejich kladné vlastnosti se rozplynuly ve stádech, žijících v drsných podmínkách, takže průměrný brumby rozhodně není půvabný kůň a stopy ušlechtilých předků jsou zpravidla již smazány.

Australský kontinent nehostí kromě několika druhů netopýrů a hlodavců žádné placentály. Jeho původní fauna se skládala převážně z vačnatců, takže je to kromě Antarktidy jediný světadíl, na němž koně nemají žádné předky ani příbuzné. Prokazatelně první koně připluli do Austrálie v roce 1788 z jihoafrického Kapska. Během 19. století byli dováženi angličtí plnokrevníci a arabi, z nichž byl vyšlechtěn místní výborný waler. Je možné, že i některý z těchto kvalitních koní uprchl do divočiny a udržel se, ale největší počet koní se dostal do Austrálie teprve v polovině 19. století, kdy objevení zlata vyvolalo příliv přistěhovalců a také koní. Pro cestování v drsném vnitrozemí se samozřejmě nehodila ušlechtilá zvířata, která navíc byla pro prospektory nedostupná svou cenou, a proto se nejvíc dovážela různá plemena poníků z blízké Indonésie, Indie a dalších asijských zemí. V krutých podmínkách mnozí prospektoři nepřežili a jejich koně unikli do přírody. Právě proto, že to byli poníci z podnebí australskému daleko podobnějšího, než bylo mírné podnebí evropské, lépe obstáli a vytvořili základ zdivočelých stád. Tito koně se rozptýlili prakticky po celém kontinentě, na všechna místa, kde našli alespoň přijatelné životní podmínky. Přizpůsobili se životu v divočině tak, že dokázali najít vodu i ve vyschlých korytech řek, kde si vyhrabávali napajedla a pastvu i v pichlavých porostech spinifexu. Následkem toho se úspěšně rozmnožili a stali se skutečným problémem nejen pro australské hospodářství, ale také pro původní rostlinné a živočišné druhy.

Popis a charakteristika:

Brumby není žádný vyhraněný typ. Neustálená je jeho výška, zbarvení i typ, většinou je poměrně malý a nevzhledný. Společná je brumbyům hlavně úžasná houževnatost, skromnost, obratnost, mimořádný orientační smysl a značná síla. Brumby je díky pronásledování a tvrdým podmínkám velmi inteligentní, až vychytralý a nezkrotný.

Vzhledově se kvalita brumbies degenerací zhoršila, ale na oplátku získali tito koně úžasný instinkt, umožňující jim přežít a úspěšně obstát v drsném prostředí a vyhýbat se honákům, kteří je loví. Celkový tvar těla brumbye je neharmonický, ovšem lepší brumbyové mohou mít stavbu těla vynikající. Dnes jsou brumbyové spíše silní, skoro tažní koně, možná proto, že mají příměs koní těžké vojenské jízdy určených pro tahání kanónů a zásobování. Někteří však působí takřka andalusky s impozantními hlavami a silnými krky.

Kůň je čilý, pohybuje se rychle. Ačkoliv je brumby potomkem poníků, dosahuje výšky obvykle nad 130 cm, v průměru 142 – 152 cm. Dědictvím po ponících jsou poměrně krátké nohy, ovšem štíhlé a silné, a dlouhý hřbet. Osvalení je silné, ale kůň přesto budí dojem hubenosti. Hlava je zpravidla neušlechtilá, krk krátký a nevyklenutý. Končetiny jsou suché, s poměrně plochými kopyty, která jsou tvrdá a přirozeně se nekovají. Spěnky bývají nízké, ploché. Horší jedinci mají hlezna sblížená a záď slabou. Většinou má tento kůň rysy koní z teplých stepí, má tedy poměrně tenkou kůži s dobře viditelnými cévami, řídkou hřívu a ocas a nemívá rous na nohách. Barva může být libovolná, vyskytují se stejně tak bělouši, jako plaváci, vraníci, ryzáci i hnědáci.

Povaha:

Brumbyové mají co do povahy tu nejhorší možnou pověst. Přestože jsou úžasně přizpůsobiví a inteligentní, téměř se nedají zkrotit. Jejich vysoká inteligence a soběstačnost jim slouží jen k tomu, aby se pokud možno lidem vyhnuli a dokázali vzdorovat jakémukoliv jejich úsilí. V přírodě ovšem projevuje brumby pozoruhodné vlastnosti. Umí se pohybovat v libovolném terénu a vyhýbat se jakémukoliv možnému nebezpečí. Přestože jde v podstatě o domácí koně, brumbyové vytvářejí svébytné rodinné jednotky, asi jako tabuny divokých koní a společně se brání nepřátelům a pečují o hříbata.

Dostat se do blízkosti těchto koní není jednoduché. Kvůli nepřetržitému lovu se stali plaší a nedůvěřiví a trvá hodně dlouho, než si zvyknou na přítomnost člověka.

Využití:

Obecně se brumbyové považují za zvířata neužitečná a lovili se, někde se dokonce ještě nelegálně loví na maso k výrobě krmiva pro psy a kočky. V přírodě jsou brumbyové skutečně škodliví, protože likvidují sporou vegetaci v polopouštních oblastech a připravují o potravu domácí zvířenu. Samozřejmě zvlášť nevítanými hosty jsou na pastvinách skotu a ovcí. Hříbata odchycená v mládí se však dají vychovat v ovladatelné, i když značně tvrdohlavé a svérázné koně. Přiježděný brumby však je údajně nenahraditelným společníkem v divočině, protože obstojí i v nejpustších a nejnehostinnějších oblastech. Vždy dovede najít vodu a téměř vždy nějakou pastvu a jeho orientační smysl a jemný instinkt pro všechny druhy nebezpečí je pro jezdce nenahraditelný. Nejlepších výsledků při krocení brumbyů údajně dosahují honáci s krví původních Australanů v žilách. Jimi odchovaná zvířata jsou poměrně ovladatelná a jejich vytrvalosti a houževnatosti se údajně žádný jiný kůň nevyrovná.

Australský problém:

V 60. letech byl počet těchto koní tak vysoký, že se stal vážným problémem, a proto došlo k obrovské vyhlazovací akci. Brumbyové se všude lovili na maso pro psy a kočky, ale toto zabíjení skončilo velkou blamáží. Jedno stádo, asi 8 000 koní, se podařilo zastavit a postřílet z lehkých letadel a džípů asi 1 130 km západně od Brisbane. Při dalších třech podobných podnicích bylo zabito asi 17 000 koní. Masakr vyprovokoval celosvětové pobouření a ještě po deseti letech se tato sporná otázka přetřásala v tisku. Problém však zůstává a je obtížné nalézt jeho řešení. Na rozdíl od amerických mustangů a cimmaronů v moderní Austrálii nikdo nepotřebuje brumbye jako jezdecké koně a neexistuje pro ně ani jiné praktické využití. Navíc australská příroda je stády koní mnohem více poškozována než americká prérie.

Hodnocení Vaše známka: nehodnoceno
Známka: 1,7 Známkovalo: 71 lidí 1 2 3 4 5
Známkujte jako ve škole !
Galerie obrázků - Brumby
Zdroj: Obrazová encyklopedie koní - Elwyn Hartley Edwards
Popis: Brumby
Zdroj: Wendy
Popis: Brumby
Zdroj: Velká kniha o koních - Elwyn Hartley Edwards
Popis: Brumby
 
Vaše reakce k článku
Datum poslední změny: 24. prosince 2003