Horses-Online.cz

Cimarron

Zdroje informací:

Vysvětlení názvu:

Cimarron je polodivoký kůň, protějšek severoamerického mustanga, rozšířený po celé latinské Americe. Jeho jméno je španělský výraz pro tuláka, divocha nebo desperáda. Ve spojení s koněm však nemá hanlivý význam, naopak, je v něm i určitý nádech obliby, romantický obdiv a také vědomí hodnoty. Skutečně cimarroni žili ve velkých stádech jako divocí koně, ale vždy byli zdrojem pracovních zvířat a základem k chovu originálních jihoamerických a středoamerických plemen.

Původ a historie:

Na rozdíl od severoamerických mustangů jsou cimarroni vesměs potomky španělských nebo portugalských koní, v nejlepším případě mají trochu krve berberské nebo arabské. Jiná evropská plemena se na jejich vzniku téměř nepodílela. Přesto je soubor jejich předků velmi pestrý. Vedle ušlechtilých plemen jako je andalusan nebo lusitano se do Ameriky dovážela především otužilá plemena pracovní jako sorria, garrano, poníci např. asturský, baskický a také typy dnes již vyhynulé a různí kříženci.

První stádo cimraronů na jihoamerickém kontinentě vzniklo následkem neúspěchu výpravy Pedra de Mendoza, který v roce 1536 založil v ústí La Platy dnešní velkoměsto Buenos Aires. Osadníci si přivezli samozřejmě i koně španělského původu. Měli však smůlu, protože indiánští obyvatelé pamp byli daleko bojovnější a lépe organizováni než pralesní kmeny, s nimiž se setkávali Portugalci na severu. Zakrátko osadu zničili, její obyvatele většinou pobili a domácí koně se rozprchli po pampách a začali žít na svou pěst. Indiáni si sice brzy osvojili dovednost v zacházení s koňmi, ale nepotřebovali jich mnoho, takže většina koní využívala rozlehlé pastviny a znamenitě se množila. Když se v roce 1580 objevili noví osadníci, žila kolem La Platy početná stáda zdivočelých koní, která zde neměla žádné přirozené nepřátele, a tak se volně šířila na sever do Uruguaye a Paraguaye i na jih do Patagonie. Tam je krotili Aruakáni, zdatný a nezkrotný kmen, od něhož získali jezdeckou bravuru i dnešní gaučové. Jižní cíp Jižní Ameriky se stal hlavní oblastí rozšíření zdivočelých koní. Španělští koně byli dovezeni rovněž na západní pobřeží Jižní Ameriky, dokonce dříve, ale tam zdaleka neměli tak příhodné podmínky k životu, a tak zůstali poměrně vzácnými a pečlivě opatrovanými domácími zvířaty. Do vnitrozemí se koně dostávali s tlupami loupeživých dobrodruhů, zvaných bandeiras, se zlatokopy, ojedinělými osadníky nebo chovateli dobytka na místech, kde brazilská selva ustoupila stepi, nebo planinách zvaných llanos. Venezuelské planiny osídlili převážně zdivočelí koně, dovezení do karibské oblasti, ale stáda cimarronů v brazilském vnitrozemí byla buď potomky argentinských koní nebo různých plemen dovezených Portugalci, mezi nimiž byli i poníci dovezení z Iberského poloostrova. V pasteveckých oblastech, kde stáda cimarronů ubírala dobytku pastvu i vodu, byli tito koně pronásledováni, ale nikdy tak zavile, jako mustangové v Severní Americe nebo brumbyové v Austrálii. Cimarroni si ostatně uchovali diky příhodným podmínkám více dobrých valstností svých předků, a proto je lidé raději odchytávali a krotili. Cimarron se stal nejoblíbenějším koněm gaučů, jihoamerické obdoby kovbojů, kteří mají svou vlastní svéráznou kulturu a také originální způsob krocení a cvičení koní. Dnes už jsou cimarroni mnohem méně početní a silně pokříženi s plemeny, která z nich byla vyšlechtěna.

Popis a charakteristika:

Cimarron je poměrně statný kůň, na němž je zřetelně vidět jeho španělský původ. Mívá bohatou, zvlněnou hřívu a ocas a často velmi neobvyklé zbarvení. Cimarroni samozřejmě nejsou tak vysocí, jako například andalusané, mají nižší nohy, ale stále ještě se prosazuje, klenutý krk a hlava je ušlechtilejší, než mají jiní zdivočelí koně. Jsou to koně mimořádně houževnatí, odolní, poměrně skromní a zvyklí na samostatnost. Obstojí i v nejtěžších podmínkách, ale jejich povaha nebývá vždycky nejlepší.

Vzhledem k tomu, že cimarron není plemeno, neexistují žádné normy, které by jej mohly charakterizovat. Stáda cimarronů poskytují neobyčejně pestrou podívanou, skoro vždy je v nich značný podíl strakáčů, ale i plaváků, žluťáků, různých typů běloušů, ale také vraníků. V zádadě jsou mnohem pestřejší než mustangové, i když ti také mají španělskou krev. Mezi cimarrony se najdou koně poměrně vysocí, přes 150 cm, ale také nižší, na nichž jsou patrné znaky španělských a portugalských poníků, jako byli sorria a garrano. Typickým znakem všech zdivočelých koní jsou poněkud nekorektní nohy. Cimarroni mají obvykle strmější zadní nohy, leckdy měkčí spěnky, a plochá kopyta. Na obrovské ploše Jižní Ameriky jsou ovšem mezi cimarrony velké rozdíly. Koně z Argentiny a z Patagonie v mnohém připomínají severoamerické mustangy, protože se pohybují po stejně tvrdém podkladu. Koně z Mexika, dnes už prakticky vyhynulí a přeměnění v domácí plemeno jménem galiceno, mají některé znaky horských koní. Kdežto koně z jihoamerického vnitrozemí se vyznačují horší stavbou a plochými kopyty.

Povaha:

Cimarroni maji pověst koní naprosto nezkrotných, divokých a neúnavných. Není to však docela tak pravda, protože byli daleko častěji než jiní zdivočelí koně chytáni, kroceni a využíváni nejen k práci, ale i k chovu. Ukázalo se, že cimarroni si uchovali vysokou inteligenci a učenlivost svých španělských předků a řadu jejich dobrých vlastností. Díky tomu vznikla celá plejáda originálních středoamerických plemen.

Využití:

Uplatnění našel cimarron především jako honácký kůň v Argentině a přilehlých oblastech, kde se na rozhlehlých pampách pasou nepřehledná stáda dobytka. Zkrocení cimarroni se hodí do těžkých podmínek a ovládají práci s velkými zvířaty. Gaučové jsou doslova se svými koňmi srostlí a dovedou i tyto tvrdohlavé koně přimět k pozoruhodným výkonům. Odtud byl už jen krok k využití cimarronů k vyšlechtění nových plemen. V Mexiku vznikl nepříliš úhledný, jen 142 cm vysoký, ale velmi spolehlivý a pracovitý galiceno, sloužící jako jezdecký kůň i tahoun. Na západním pobřeží bylo vyšlechtěno zvláštní plemeno, peruánský paso, vynikající mimochodník s nepřekonatelně dokonalým pohybem. Na ostrově Portorico vznikl podobný mimochodník, zvaný paso fino. Potomkem argentinských cimaronnů je statný a robustní criollo, údajně nejodolnější, nevytrvalejší a nejzdravější plemeno koní na světě, schopné neuvěřitelných výkonů. Dalším šlechtěním criolla vznikl nenahraditelný argentinský polo pony. V poříčí Orinoka a řeky Caroni žije asi půl miliónu cimarronů, jimž se řiká Ilanero. Zkrocení Illaneros se brzy změní v plemeno.

Hodnocení Vaše známka: nehodnoceno
Známka: 1,5 Známkovalo: 64 lidí 1 2 3 4 5
Známkujte jako ve škole !
Vaše reakce k článku
Datum poslední změny: 24. prosince 2003